5.2.2010 Na cestu trajektem jsme se hodně těšili (58NZD/osoba), počasí bylo parádní, tedy jsme si projížďku Marlborough Soundem vychutnali i za slunečného počasí. Je zajímavé kouknout na mapu a tedy trasu, kudy trajekt kličkuje, než se dostane do Cookovy úžiny, odkud je to do Wellingtonu již rychlejší část cesty. Celá jízda trvala tři hodiny. Vždy je fajn, když jedeme do nového města, či místa a někdo nás tam očekává, což bylo i v případě Wellingtonu.

Stu a jeho žena Emma jsou naši kamarádi, kteří nás navštívili před třemi lety v Praze. Odskočili si do našeho hlavního města z Londýna, kde pracovali a rovněž v tu dobu cestovali po Evropě, oba se narodili a žijí na NZ. Stu je jinak Lukyho bývalý spolužák ze střední školy, tu Luky na Zélandu navštěvoval v době, kdy tam žil s rodiči. Za tři roky se Stu s Emmou rozrostli o syna Leitha a dcerku Audry. My k nim dorazili v době, kdy se stěhovali z malého bytu v centu Wellingtonu do domečku v jednom z tisíce kopců, díky kterým je hlavní město Nového Zélandu veskrze unikátním.

Než jsme se sešli se Stuartem, míjeli jsme všude ve městě lidi v rozličných kostýmech, kteří byli celí žhaví na víkendový ragbyový turnaj, který se odehrával na novém stadionu hned vedle vlakového nádraží. Turnaj, který se zde hrál se nazývá Rugby Sevens (místo obvyklých 15ti hráčů je v poli jen sedm týpků, hra je i kratší). Je to jedna z největších sportovních událostí na NZ, takže „všichni“ z toho byli psycho, převlékali se do kostýmů, prostě akce. U nádraží na nás volal jeden místňák, že nás vítá ve Wellingtonu, že je to prý takto bláznivé pořád:-).

Do konce Stuho pracovní směny jsme čas využili k návštěvě Daňového úřadu, který byl hned kousek odtud. Paní za přepážkou byla moc milá, vše nám vysvětlila. Prakticky stačilo jen vyplnit formulář a bylo to. Lze ho poslat i poštou, nebo vhodit do okýnka úřadu. Pak to prý obnáší dobu až osmi týdnů, než se proces vyřídí a my snad poté dostaneme nějakou tu stovku dolarů zpět. Ještě jsme si udělali malou procházku po centru města, Luky očíhnul co všechno se opravilo a jak se teď vše zdá mnohem menší než kdysi, ale i já mohu říci, že se mi Wellington na první pohled moc líbil, měli jsme i parádní počasí, což je prý na letošní „prd“ léto hodně výjimečný den. Luky mě totiž připravoval na to, že v hlavním městě hodně prší a fouká pořádně silný vítr, že to nebude jako v Blenheimu, kde nám svítilo sluníčko skoro denně:-). Rovněž může Luky potvrdit, že se zde za tu dobu hodně budov opravilo, jak se tomu děje ostatně všude na světě.

7.2.2010 Celý včerejší den byl čistě stěhovacím, uklízecím, čili jsme do města vůbec nešli. I děti bylo potřeba malinko zabavit, znáte to. My s tím počítali, proto jsme si dali na Wellington čtyři dny. Včera bylo ostatně taky moc krásně, vítr nikde, tak nevím, jestli se mu „chudákovi“ nekřivdí, ale Luky tady žil pomalu dva roky, takže mě ujišťoval, že počasí zde je opravdu hodně divoké. Nicméně jsme si včera pro jistotu nafotili výhledy na Wellingtonský přístav i všudypřítomné kopce poseté domy, domky i domečky, krása pohledět. Město má své centrum s několika výškovými budovami a business centrem a pak jen domy všude po kopcích, někdy v neskutečných terénech.

Wellington je sice hlavním městem NZ (400tis. obyvatel), ale co do rozlohy a počtu obyvatel jej převyšuje Auckland. Wellington je také „hlavním městem větru“. Název je odvozen od jména prvního Wellingtonského vévody Arthur Wellesley (rovněž  vítěze Bitvy u Waterloo). Původní maori název je složeninou tří slov a je dost komplikované a zdlouhavé jej popisovat, v podstatě zní jako hlava ryby Māui (zkrácený název pro nejjižnější část Severního ostrova, odvozeného z legendy, kdy polobůh Māui tento ostrov vylovil z moře). Sídlí zde rovněž parlament a také hlavní centrum filmu i proto se někdy Wellington přezdívá Wellywood (což je spíše zásluha Petera Jacksona, tvůrce známého filmu Pán Prstenů, a nejen tohoto). V roce 2009 bylo město na dvanáctém místě NEJ světových měst v kvalitě života. Sranda je, že například kavárniček zde připadá na hlavu více než v New Yorku. Toho jsme si ostatně všimli hned při našem vstupu do centra města:-).

Evropští přistěhovalci zde připluli na lodi Tory 20.9.1839, následováni 150 ti přistěhovalci na lodi Aurora 22.1.1840, a založili zde svůj nový domov. Wellington se stal hlavním městem NZ v roce 1865, předtím to byl Auckland od roku 1841. Svou polohou je Wellington nejjižněji položeným hlavním městem na světě, zároveň i nejvíce izolovaným hlavním městem na světě (co do vzdálenosti od jiných hlavních měst). Kvůli velice silným větrům v průběhu celého roku je klima Wellingtonu poměrně chladné, i když se počet slunečných hodin pohybuje okolo 2025/rok. Teploty během letních měsíců mají průměr 20°C – 25°C. I přes toto poměrně chladné počasí je na bíle dni, že Kiwáci chodí jen v kraťasech, žabkách, někdy polonazí, dětem kape imrvere z nosu, avšak nikdo si to pravděpodobně nespojuje se studenými nožkami, které často postrádají ponožky a častěji i boty samotné.

Nejstarší městské budovy dosahují stáří 150 let, jiné významné jsou stylu Art Deco a post – moderny, klasického britského stylu, novogotiky a podobně. Díky malému počtu obyvatel je všem umožněno bydlení v rodinných domech, což s sebou nese i množství zeleně. Celý Wellingtonský Region má na 500 km2 parků a lesů, kolik má zeleně město nevíme přesně, ale jistě je to mnoho, což lze z tváře Wellingtonu zřít na první pohled.

Jednou z městských zajímavostí je Wellingtonská Botanická Zahrada, kam jsme zamířili hned ráno. Rozléhá se na ploše 25ha, její součástí jsou přilehlé lesy, kapradinové plochy, kolekce jehličnatých druhů, růží apod. součástí je i Královský Zahradnický Institut NZ, informační centrum (Tree House Visitor Centre), které k našemu zklamání bylo o víkendu zavřeno. Celá Botanic Garden je nesmírně zajímavá svou polohou v kopcovitém terénu, což zážitek z návštěvy velice umocňuje. Na samotném nejvyšším bodu pak nalezneme Národní Observatoř, která bude opět zpřístupněna v březnu tohoto roku. Hned v sousedství je umístěna lanová dráha, která zde má své muzeum a samotná lanovka je hodně velkou turistickou atrakcí, neb každému se nechce šlapat do příkrého terénu Botanické zahrady, odkud je právě z tohoto místa parádní výhled na centrum Wellingtonu. Místo Botanic Garden je oblíbené i mezi obyvateli města, kteří sem chodí na procházky, za sportem i s dětmi na hřiště.

 Odtud jsme sešli zpět dolů do města, kde probíhala celkem malá oslava Čínského Nového roku, říkali jsme si, jéje, to si dole dáme nějaké smažené nudličky, houby (ani ty se nekonaly), párky s toustem. Říkali jsme si, kdepak, tato generace Číňanů je již hodně kiwi, tady se nudlí nedočkáme. Tak jsme si šli spravit chuť procházkou po nábřeží, které se prý za ty roky také hodně změnilo, říká Luky. Byla tady pěkná atmosféra a celkově na nás město působilo komorněji a příjemněji než třeba Auckland, ale možná jsme byli ovlivněni počasím a malinko jinými starostmi, které jsme měli před 8mi měsíci v Aucklandu.

Na nudle jsme si dnes museli nechat zajít chuť, ale díky Emmě a Stuovi, kteří velice rádi a velice dobře vaří, jsme si pochutnali na grilovaném lososovi s brambůrkem, což bylo nakonec určitě lepší než ty nudle:-). Bylo fakt zajímavé vidět i kiwi rodinu v akci, jejich přístup k výchově dětí, skoro nic neřeší a nechávají dětem maximální volnost, čímž netvrdíme, že vše dělají lépe než my, to rozhodně ne. Taky Stu, co s námi předevčírem přišel z práce, neviděli jsme ho v klidu, doma se něco otáčel během stěhování i kolem malého Leitha, do toho vařil, takže klobouk dolů.

8.2.2010 Luky s rodiči tenkrát bydlel ve čtvrti Johnsonville, tedy dnešní a zároveň poslední den míříme právě tam. Z nového Stu a Emmy domu jsme to neměli moc daleko a do Johnsonville jsme si to namířili přes kopec Mt. Kaukau (445m n. m.), na který Luky 3x týdně běhával. Připravoval mě na to, že nahoře strašně fouká, ale opak byl pravdou, bylo skoro bezvětří a opět nádherný a slunečný den, takže jsem se denně ptala, jestli to s tím počasím ve Wellingtonu myslí opravdu vážně, ale Stu s Emmou mě ujistili, že oblačnost a větrno je zde pomalu na denním pořádku. Z Mt. Kaukau jsme viděli větrnou elektrárnu, kterou zde před lety Luky nepamatuje. Kopce, které nyní pokrývá 66 vrtulí byly tehdy holé. To by bylo, aby takovýto přírodní zdroj energie nevyužili.

V Johnsonville mě Luky zavedl ke dvěma ze tří domů, ve kterých tenkrát bydleli. No a k prohlídce nesměla chybět i střední škola, kterou měl jen pár minut chůze od domova. Johnsonville má tu výhodu, že je co do služeb velmi soběstačnou městskou částí. I když Luky pamatuje centrum Johnsonville mnohem klidnější, dnes jsou všude supermarkety a mnohem více aut. Pak jsme sedli na vlak a svezli se jednu zastávku do čtvrti Khandallah, kde bydlí Emma a Stu. Zítra již opouštíme Wellington a chystáme se na cestování po Severním ostrově. Wellington jsme si užili i díky pohostinnosti Stu a Emmy, kteří nám k tomu domluvili přespání u Stuho rodičů v Havelock North, kam přijedeme pozítří. Na těchto deset dnů, které nás čekají jsme si půjčili auto (s plným pojištěním), které Luky zítra pojede vyzvednout do města.