23.4.2009 Dá se říci, že z Yogyakarty k sopce Merapi (Gunung Merapi – Ohnivá Hora) je to jako když kamenem dohodíš, jedná se asi o vzdálenost 25km. Pod sopkou se nachází vesnice Kaliurang, kde se většinou přespává a odkud se rovněž vychází na trek. Mysleli jsme si, že v Kaliurang budeme coby dup, ale ouha, yogyakartská MHD nám cestu celkem zkomplikovala, asi tak v duchu JV asijského cestovního standardu.

Už jsme si říkali jak fajnové autobusy tady ve městě jezdí, celkem luxusní, to se musí nechat (ty klimatizované, jsou i dražší, ale pak tady jezdí i obyčejné busy bez klimatizace, a ty jsou levnější). No a mají i speciální zastávky, jsou to kryté plastové zastávky, které jsou nadto vyvýšené asi 100cm nad zemí. V této zastávce se kupuje i lístek. No a v samotných busech jezdí i asistenti, kteří by, alespoň si myslíme, měli vědět, co kam jezdí a tak. No nevadí, ale trvalo nám asi 1,5h než jsme se vymotali z centra města. Přehazovali si nás jako horké brambory z jednoho busu do druhého a na autobusové nádraží, odkud jsme měli chytnout bus do Kaliurang, jsme se nakonec ani nedostali. Najednou nám zastavil bus uprostřed hlavní silnice, že máme vystoupit a nesednout do tamtoho černého bema. Řidič nám potvrdil směr, kterým jede, takže jsme si říkali, že to bude ok.

Nakonec jsme museli přece jen přesedat, asi 4km před Kaliurang do jiného busu. Bylo nad slunce jasné, že to bylo kvůli nám, cizincům, aby si vydělal i jiný řidič, který nás už do Kaliurang nakonec dovezl. Indonésané jsou asi opravdu leniví chodit, protože autobus, jehož palubní deska byla doslova  z dřevěné desky:-), zastavoval každých 20m poslední 1km před Kaliurang. Pak nás chtěl řidič skásnout. Hodně nás to dopálilo, protože chtěl po nás asi 5x víc, než po místních. Nakonec jsme mu nedali vše, co po nás chtěl, ale i tak to bylo pořád víc, než je normální sazba. Toto se nám na Sulawesi nestávalo, ale čím víc se člověk dostává do turistických oblastí, tím je to horší. Už jsme se dopředu „těšili“ co nám v tomto smyslu přichystá Bali:-).

Kaliurang se nachází ve výšce 900m nad mořem a je velmi příjemným osvěžujícím únikem ze sluníčkem rozpálené Yogyakarty. Prý zde musí všichni návštěvníci platit vstup, který je cca 2,-Kč, ale nikdo ho po nás nechtěl, možná proto, že jsme v tuto dobu byli jedinými návštěvníky, po turistech jakoby se zem slehla. Možná i proto, že Merapi lze v tomto období vidět pouze v brzkých ranních hodinách, pak je zahalen v mracích a v Kaliurang pak večer běžně prší.

O Merapi se rovněž píše, že jen málo JV asijských sopek je tak evokujících a ničivých jako právě tento vulkán. Tyčí se do výšky 2911m (uvádí se i výška 2947m i 2968m). Mohla být i důvodem záhadného opuštění chrámu Borobudur v 11.století a dokonce důvodem zániku mataramské civilizace.  V současnosti je Merapi něčím zbožnělým. Každý rok jsou z paláce Kratón přiváženy k Merapi dary.

První erupce sopky prý nastala před 400.000 lety. Od roku 1548 explodovala 68x. Při výbuchu v roce 1930 zahynulo přes 1300 lidí. "Oblak horkých plynů je nejhorší noční můrou místních obyvatel," právě tyto plyny sežehly v roce 1994 při výbuchu Merapi 60 lidí a zničily množství obydlí. V červnu 1998 se Merapi probudila opět a vyplivla do okolí ničivé pyroklastické plyny. V roce 2001 byla aktivita sopky provázena nadto zemětřesením. Poslední erupce proběhly v roce 2004, nyní se očekává další probuzení vulkánu, a to v nejbližších měsících.

Pravidelné pyroklastické a laharové proudy nejsou jenom zajímavým přírodním divadlem, ale především vážnou hrozbou pro mnoho místních obyvatel. Merapi je nejmladší a nejjižnější částí vulkanického řetězce, který začíná na SSZ straně sopkou Ungaran. Dnešní Merapi vznikla na masivu Batulawang, již značně erodované sopky, jejíž pozůstatky tvoří severovýchodní část hory.

My se ubytovali v jednom z hostelů, který je proslaven díky Christianu Awuymu, dnes staršímu pánovi, který pochází z ostrova Sulawesi, ale z různých důvodů se dostal až sem, kde ho naprosto uchvátila sopka Merapi. Ubytoval se tenkrát ve stejném hostelu jako dnes my a zamiloval se do dcery majitele. Vzali se a on časem převzal po tchánovi podnik. Co se týče Merapi,  začal tuto vulkanickou krásku postupně objevovat a poznávat, až jej napadlo, že by to bylo dobré turistické lákadlo. Sám vytvořil letáčky v nichž nabízel trekování po této vulkanické hoře a letáčky vyvěsil všude ve městě. První rok se nic nedělo.

Jednou u dveří hostelu zaklepali dva Australané, kteří onen letáček objevili v jednom z mnoha guesthousů v Bangkoku. Christian byl tak nadšený, že pro Australany uspořádal trek zdarma. Od té doby se postupně cizinci počali hrnout až tak, že Christian pořádal treky na  sopku denně.  Dnes ho, coby průvodce, většinou zastupuje jeho švagr a bratr, neboť se z něj, tedy z Christiana, stal vysoce vážený odborník, který často přednáší a zúčastňuje  se mnoha konferencí. V hostelu má Christian také restauraci a knihovnu pro hosty, která obsahuje množství přírodovědných knih a časopisů a mj. i sešit, ve kterém jsme se dočetli Christianův příběh (i to, co je během erupce hlavní příčinou smrti lidí, jsou to horké plyny). Je toho hodně co zažil, mj. přežil ztroskotání lodě a uvíznutí na několik desítek hodin v moři, kde s ostatními přeživšími byli chránění od žraloků díky delfínům, kteří kolem nich trpělivě kroužili hodiny a hodiny. My se s Christianem setkali osobně, ale průvodcem nám byl jeho švagr, neboť Christian opět odjížděl na přírodovědnou konferenci.

24.4.2009 Trek je zajímavý už jen tím, že se vstává ve 3:30h ráno, kdy začíná 30.min. školení a poté se s baterkami vyráží. V současnosti je vulkán nebezpečný, proto je trek asi jen 5ti kilometrový a dál se chodit nesmí. Takto brzy ráno se vychází jednak kvůli nejčistšímu pohledu na sopku, protože pak ji zahalí mraky a také proto, že „máte-li štěstí“ můžete spatřit ohnivou lávu, jak se valí z vulkánu ven. My to „štěstí“ neměli, pouze s obrázků jsme mohli vidět tento ohnivý chřtán a vytékající lávu. 

Byl to moc krásný pohled na sopku při východu slunce a rovněž okolní krajina. Ostatně, i cesta hlubokou tmou byla mráz po zádech běhajícím zážitkem. Pokud chcete vidět sopku takto ráno, bez průvodce to nelze, musí se vycházet za tmy a s baterkami, abyste poté něco viděli. Sopku lze obejít i z druhé strany za světla, jak radí turisti v návštěvní knize hostelu, ale riskujete, že bude v takovouto dobu sopka v oparu. Christianův švagr se pak ráno rozvykládal a pověděl nám pověst o sopce Merapi. Vyprávění mu trvalo strašně dlouho, takže jsme ho po hodině přerušili a vraceli se zpět do hostelu, kde na nás čekala snídaně, jako součást treku. Z vyprávění jsme se dověděli o tom, že sultánova žena bude vždy druhá (i když je fyzicky první), existuje totiž první žena, která je jen imaginární a je to královna žijící v moři, kam odešla. Merapi je horou, do které odešel sluha, který slíbil králi (zem) a královně, že je bude chránit po všechny věky. Nechceme vás tady zahltit příběhem, ale asi si každý dokáže pověst domyslet, představit.

Průvodce nám taky vyprávěl o obyvatelích vesnice v blízkosti vulkánu, kteří za žádných okolností neopouštějí svůj domov, i když je vulkán aktivní, věří tomu že se jim nikdy nic nestane, protože je vulkán ušetří. Nosí mu pravidelně obětní dary (rýže, květiny, tabák…). Pro ně je vulkán požehnáním, protože na jeho úpatí pěstují vše co potřebují k životu a vše, co vulkán vyplivne je životodárné a plodné. Potkali jsme pár vesničanů, kteří denně vyrážejí pro čerstvou trávu, aby nasytili dobytek. Po návratu, po snídani a po krátkém odpočinku jsme odpoledne vyráželi zpět do Yogyi, autobus nás stál už pouze tolik, kolik měl, pěkně jsme si to pohlídali. Přespali opět ve stejném hostelu jako před odjezdem a druhý den ráno vyráželi směr Mt. Bromo, k dalšímu ze sopečných úkazů. Mt. Bromo je přírodním provedením Borobuduru, jak se o něm píše a vy se můžete těšit na moc pěkné fotky.

V Indonésii snad neexistuje místo, kde by nehrozilo nebezpečí výbuchu sopky, zemětřesení, sesuv půdy, či vlna tsunami, ale jak lze na lidech pozorovat, jsou s touto skutečností naprosto smíření a jak taky jinak, čtvrtá nejlidnatější země na světě by se asi těžko mohla někam přestěhovat:-)