20.4.2009 Vláček nám odjížděl v 7h ráno z jednoho z vlakových nádraží v Jakartě. Lístky jsme si raději pořídili předem, však jsme se už párkrát poučili:-), ale v tomto případě to nebylo nutné. Je to však při takovýchto ranních spojích lepší alespoň den předem, ať ráno nejsou zmatky. Jízdu vláčkem jsme si celkem užili, i když cesta trvala asi 10 hodin. Vlak je přece jen lepší, pohodlnější. Dali jsme si ve vlaku i teple jídlo (klasiku Nasi Goreng:-)), cena za jídlo byla dokonce nižší než ve městě na ulici a chutnalo nám, moc, moc, moc.

K 10h jízdy  musíme ještě přidat jednu hodinu stání někde v polích mezi Jakartou a Jogyou, to proto, že protijedoucímu vlaku nějak selhala lokotka, tak jim hoši zapůjčili na chvíli lokotku z našeho vlaku. Hodně nás tady v těchto zemích baví pozorovat, co se děje na zastávkách ve stanici. Často se do vlaku nahrne několik desítek prodavačů, hudebníků a žebráků a celé to pak vypadá jako stěhování národů.

Jak se o Jogyi píše, je to finanční a průmyslový hnací stroj, Yogyakarta je duší. Yogya se 450tis. obyvateli nás přivítala uplakaným počasím, ale po 11h jízdě vlakem, chvíli bez lokomotivy,  jsme byli rádi, že jsme se sem v přádku dostali. Asi všichni cestovatelé hodlající se v Jogyakartě chvíli zastavit, zamíří kousek od vlakového nádraží do malých uliček Gang I či do Gang II, kde je celá řada ubytování všeho možného druhu, je tady i série restaurací a různých vyvařoven, vše hravě dostupné pěšky. Výborná restaurace byla ta u Supermana, ceny vyšší, ale vařili výborně a porce byly obrovské.

21.4.2009 Yogya je opravdu pěknější než Jakarta (ještě jedna zajímavost, chudáka Jakartu tady nazývají „smradlavým durianem“), taky díky tomu, že tady už nebyl smog jako v hlavním městě. Jogya na nás působila víc útulněji. Tím hlavním důvodem, proč se sem však jezdí je hned několik lákadel. Zaprvé je to buddhistický chrám Borobudur, hinduistický chrám Prambanan a také sopka Merapi, všechna tato místa hodláme navštívit. Jinak si myslíme, že i na prohlídku Jogyi stačí dva dny. Yogya byla vždy symbolem odporu vůči kolonizování. Byla nitrem Jávské Války Prince Diponegoro v roce 1825 – 1830 a stala se hlavním městem indonéské republiky od roku 1946 do nezávislosti v roce 1949.

My nejprve zamířili k muzeu Benteng Vredeburg Yogyakarta z roku 1765, kdysi to byla holandská pevnost. Muzejní expozice zachycuje historii města během hnutí za nezávislost Yogye, vše designováno pro indonéské patrioty. Kousek odtud je hlavní pošta, kde jsme se taky zastavili a poté zamířili k ptačímu marketu (Pasar Ngasem). Ptáků tam bylo hodně, to je pravda, kdejaké andulky, kohouti, holubi a taky krásné, ručně vyrobené klícky. Nicméně, market to byl spíše zvířecí, bylo tam snad vše, nač si člověk vzpomene, kočičky, štěňátka, netopýři, králíci, kohouti, červi, ještěři, prostě klasika,  tady to už nebylo o pojídání všeho živého, bylo to již víc o domácích mazlíčcích, ale jeden nikdy neví.

Hned nad ptačím marketem se tyčí ruiny rozlehlého Vodního paláce Taman Sari (do části nad ptačím marketem se neplatí vstupné).Vodní hrad byl postaven portugalským architektem v roce 1758 – 1765. Sultán se mu za jeho práci odvděčil tak, že ho nechal popravit, aby si zachoval tajemství v množství tajných chodeb. Sám sultán si pak v paláci vesele žil s několika manželkami. Denně s nimi flirtoval z pozorovací věže, také jsme se dočetli, že vždycky mezi své ženy vhodil kapesníček a ta, která ho chytila jako první…strávila se sultánem nějaký ten čas…no a tak tady žili. V roce 1865 však nastalo zemětřesení, které skoro vše zničilo, jen bazény byly poté obnoveny. První poškození paláce však nastaly během Diponegorovy Jávské Války a jak píše průvodce, následné zemětřesení pomohlo „dodělat práci“.

Doufali jsme, že z tohoto místa, které umožňuje velmi hezký pohled na město, uvidíme majestátní sopku Merapi, ale v tomto období je během dne v oparu, takže jsme se, jistě jinak úchvatného pohledu, nedočkali, ale máme v plánu k Merapi jet, tedy doufáme že druhý pokus už vyjde:-). Do placené části Vodního paláce jsme se dostali podzemní chodbou, která nás zavedla až k hlavnímu vchodu. Je škoda, že na opravu paláce nemají dostatek peněz, protože chybějící voda v bazénech, nezurčící fontány a místy chybějící udržovaná zeleň (jakás takás tam je, ale není to stále ono) by proměnila tento objekt k nepoznání. Nu což, co není, může být, stačí aby government (vláda) nebo Unesco pustilo chlup a bude o další lukrativní památku víc.

V prostorách objektu je i batiková dílna s prodejnou, ale nemůžu si pomoct, je to všechno děláno líbivou formou, se třpytky a přebarevné, prostě moc kýčovité a hlavně, batiku tady dělá kde kdo, a je to často podvrh. Pravá batika se pozná tak, že ponořením do vody se nesmísí do jedné barvy, jak říkají praví batikáři, do kvality Coca Cola:-). Průvodci ještě varují, že je v Yogyi častým blafem cyklotaxikářů dát vám velmi nízkou cenu za svezení, ale věc se má tak, že jsou domluvení s batikáři, že vás k nim dovezou a pak donutí něco si koupit. Nám se to nestalo, ale prý je to velmi běžné. Cestování je taky výborná škola naučit se říci NE a taky zjištění, že všecko jde, když se chce:-).

22.4.2009 jsme měli na programu chrámy Borobudur a Prambanan nu a 23.4.2009 jsme jeli blíž k sopce Merapi, vše bude popsáno v dalším článku, abychom nezahltili fotogalerii a článek nebyl příliš dlouhý. 24.4.2009 jsme měli poslední den na návštěvu Yogyakarty, stihli jsme už jen palác Kraton a taky tu, snad pravou, batikovou dílnu.

24.4.2009 Pokud vám už nevyjde čas, můžete klidně prohlídku Kratonu vynechat, opravdu tam není moc k vidění a co je, je nepřístupné veřejnosti, avšak vyprávění průvodce bylo fajn. Dodnes se v určitých dnech v prostorách paláce, které jsou přístupné pro veřejnost, pořádají tradiční taneční představení, ale nikdo nám nebyl schopen jaksi říci kdy, ptali jsme se všude, v informacích i u kasy v paláci, ale jeden tvrdil toto a druhý ono. Zrovinka dnes měla být předvedena tradiční ukázka tanců, ale nakonec se tak nestalo. U vchodu se nás ujal palácový průvodce, který nás přístupnou částí provedl zdarma, řekl nám jak to dnes s těmi sultány je, jak to bylo kdysi a že je dnes například běžné to, že si dcera sultána vezme za muže sluhu, kastovní systém už dnes není pro lidi důležitý. Taky má každá ze sultánových dcer svůj vlastní dům, vše v objektu Kraton.

A ještě něco z historie, když Holanďané okupovali Yogyu v roce 1948, vlastenecký sultán zamknul sebe do paláce Kraton a nechal rebely používat palác jako jejich vojenské velitelství. Holanďané se neodvážili vztáhnout na sultána ruku před strachem z miliónů rozzlobených Javanésanů, pro nichž byl sultán pomalu zosobněním boha. Díky sultánově podpoře rebelů, stalo se, že nakonec do Yogyakarty nezávislost dorazila.

Sultánův palác Kraton, byl městem ve městě, žilo v něm na 25. tis. lidí. V oplocené a nepřístupné části paláce mají obyvatelé k dispozici vlastní market, obchod, batikové a stříbrné dílničky, školy a mešity. Současný sultán (z tradice a atraktivity se stále udržuje tento status) žije v budovách postavených v letech 1755 a 1756, stavebně je to jeden z nejlepších příkladů jávské palácové architektury, skýtající sérií luxusních sálů prostorných dvorů a pavilonů. Rovněž se zde udržuje zvyklost nošení tradičního jávského oblečení (je vyrobeno formou batiky, kdy se pomocí vosku na látce oddělují jednotlivé části, které se postupně barví, poté se odstraňuje vosk).

Po prohlídce jsme požádali průvodce, aby nám poradil, kde najdeme tu pravou batikárnu, ať se alespoň podíváme. Hned u vchodu dílny nám říkali, že nemusíme nic kupovat, ale stejně, snaží se prodat za každou cenu. Co se týče mě, vybrala bych si tam pár kousků a ušila z nich polštářky, ale jako obraz do bytu bych si toto umění nepořídila, ale neříkám, někomu se to může líbit, tak si to hold doma vystaví jako obraz. Mně spíš vadí to, že je batika všude ve městě, motivy na plátnech jsou obkreslovány podle předloh a kopírovány odkud se dá, takže jaképak umění. Je to náročné na výrobu, to ano, dá to čas vyrobit jeden taký obraz. Na druhou stranu, je to opravdu velmi levné a dá se s prodejci smlouvat, takže toto je plus, pokud po batice zatoužíte.

Toto byl náš poslední den v Yogyi, dál míříme směrem na východ k sopce Bromo. Přemýšleli jsme jak se tam dostaneme, jestli vlakem, autobusem, nebo minibusem, potřebovali jsme trochu nahnat čas, nakonec jsme zjistili, že než se lopotit místní dopravou, zaplatíme si minibus, který nás doveze až na místo. Cena za místní dopravu by nás nakonec možná vyšla dráž, proto jsme obešli večer před odjezdem agentury a ptali se na ceny. Už několikrát jsme si vyzkoušeli, že se vyplatí koupit si lístek večer před, mnohdy se nám stalo, že je cena nižší než původně nabízená, je to z toho důvodu, že už má agentura do minibusu nějaké turisty, a tak si může dovolit jít s cenou dolů a pomoci tak doobsadit volná místa. Víme však, že pokud sem jedete na dovolenou a víc vám jde o čas než o ušetření peněz, lze si domluvit taxíka a jedete, prostě s penízky v kapse to jede snáz.