20. 4. 2010 z hotelu v La Paz jsme se na autobusové nádraží prošli pěšky (1km do kopce), sice se nám bágly docela pronesly, ale dalo se to zvládnout (pokud budete chtít jet busem, nebo taxíkem, tak volte jen oficiální vozy, nikdy nesedejte k někomu do auta, jen tak, že vám nabízí svezení, číhá z toho většinou problém). Nijak jsme neřešili koupi jízdenek dopředu, vycházeli jsme ráno, takže jsme počítali s tím, že nějaký bus směrem Oruro pojede. Z Orura bychom pak měli chytit nějaký bus do Sucre, nejspíš nějaký noční bus.

V Oruro jsme byli asi za tři hodiny a nejprve oběhli všechny autobusové společnosti, které dnes míří do Sucre. Koupili jsme si tedy noční jízdu busem, čímž nám vznikla několikahodinová přestávka mezi spoji, kterou využíváme k prohlídce města. Také jsme se odvážili zanechat naše batohy v úschovně, abychom se do města nemuseli plahočit s takovou zátěží. Víte, někdy průvodce varuje, že je to na váš risk, nechat si kdekoliv batohy, ale nějak začínáme Bolivijcům více věřit, i když jsme stále opatrní.

Oruro znamená v překladu, „Kde se rodí slunce“ své jméno získalo podle přírodního domorodého kmene Uro Uro. Mnoho lidí Oruro jen projede, pravda, není to, kdo ví jaké terno, ale my nelitujeme, užíváme si i ta místa, kde nepotkáváme cizince, kterých je jinak v Bolívii celkem dost, což jsme původně neočekávali, v Peru ano, zde nikoliv. Je vidno, že je dnes Bolívie mnohem bezpečnější než před pár lety.

V Oruro objevíte mnoho dobrých muzeí i restaurací, karnevalových oslav a dalších zajímavostí. Žije zde okolo 216.000 obyvatel, celých 90% jsou původní domorodci. Město se nachází v nadmořské výšce 3702m. Oruro bylo objeveno v roce 1606 Donem Manuelem Castro de Padilla jako stříbrné důlní centrum v regionu Urus, jež bylo záhy vyčerpáno. V 19. století se stalo cínovým důlním centrem. Toho času byl cínový důl La Salvadora nejdůležitějším cínovým dolem na světě (krom toho se zde těžila i měď). Po vyčerpání tohoto naleziště město opět upadalo (stále zde několik místních společností funguje). Dnes se město snaží nalákat na folklorní tradice, které patří k jedněm z největších v celé Jižní Americe. 

Na náměstí je tradičně největší šrumec a je většinou tím nejzajímavějším místem ve městech, ani zde tomu není jinak. Přesto, kousek od náměstí se nachází kostel Santuario de la Virgen del Socavón (Svatostánek důlní patronky, Panny Jeskyně), který byl postaven přímo nad vchodem do jednoho z mnoha dolů, návštěvou kostela můžete tento vstup vidět, ba i navštívit, ale my zde byli bohužel pozdě, tak jsme si pohled do útrob dolu pouze vyfotili. Z tohoto náměstí před kostelem byl velice krásný výhled do okolí. Někdy kolem 21h jsme z Orura odjížděli.

Sucre je vedle La Paz také hlavním městem Bolívie, v tomto případě justičním (také vzdělávacím). Žije zde okolo 250 tisíc obyvatel (2006) a nacházíme se zde v nadmořské výšce 2790m. Teplota je tady příjemná během celého roku a relativně stálá. Je to bezesporu nejkrásnější bolivijské město a je symbolickým „srdcem národa“. Sucre je takovým bílým klenotem, protože jádro města, tvořeno koloniální architekturou ovládá bílá barva omítek. Je zde na to přísná regule, kdy nikomu není dovoleno použít na domy jinou než bílou barvu. Město je od roku 1991 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Patří také k nejbezpečnějším bolivijským městům. Co se nás týče, tak po pár dnech v La Paz jsme už opravdu v klidu, že jsme v zemi, kde nám od lidí nic nehrozí (stále se však řídíme heslem, důvěřuj, ale prověřuj). Mnoho lidí Sucre okouzlí a většina zde zůstává déle, než původně plánovala. My se po ubytování malinko dospali, dali spršku a poté vyrazili do tohoto krásného města.

Během kolonizování bylo mnoho uzounkých městských uliček stavěno do rastru, což odráží andaluskou kulturu, především pak v množství NEJ architektonických městských domech, klášterech a kostelích. Nejen díky koloniální historii a příjemnému klima se stalo Sucre prioritním místem pro španělskou korunu i bohaté rodiny. Ty se účastnily hlavně obchodně, a to díky stříbru proudícím z Potosí. Dokladem je tomu hrad Glorieta. Sucre se pyšní jednou z nejstarších univerzit na světě, kterou je Universidad Mayor Real & Pontificia de San Francisco Xavier de Chuquisaca.

Bylo to právě Sucre (v té době ještě pod názvem La Plata), které se během iniciativy okolo osvobození Latinské Ameriky od španělské nadvlády stalo epicentrem veškerého dění. Paradoxně to však byla Bolívie, která získala svou nezávislost až jako poslední země, bylo to v roce 1825. Do 19. století bylo město, tenkrát ještě La Plata justičním, náboženským a kulturním centrem tohoto regionu. V roce 1839, poté, kdy se stalo hlavním městem Bolívie, bylo slavnostně přejmenováno revolučním vůdcem Antonio José de Sucre. Po poklesu ekonomiky v Potosí a také stříbrného průmyslu v roce 1898 se bolivijský parlament přesídlil do La Paz.

21. 4. 2010 v Sucre jsme byli ráno, ale ještě za tmy, tak jsme alespoň do rozednění počkali na autobusáku, kde jsme nastudovali kudy tudy do města a také nějaké to ubytování. Zabralo nám snad hodinu, než jsme něco našli, hodně ubytek bylo drahých, některé i docela zanedbané, v jednom smradlavém byl navíc majitel, který nevypadal úplně v cajku, celý hotýleček byl navíc až moc růžovoučký, takže to k těm prasátkům asi neměli daleko:-). Lonley Planet doporučuje ubytovat se dál od rušného marketu (kvůli hluku), ale lidičky, my se ubytovali přímo naproti a nemůžeme si to vynachválit (hluk marketu byl v hostelu starého domu sotva znatelný). Jídlo jsme měli pěkně poblíž, což se nám hodilo, protože kuchyňku v hostelu neměli no a market je vždycky moc zajímavý objekt, takže ideální místo.

Hlavní plaza v Sucre je moc pěkná a dá se odtud vyrážet na nejrůznější strany, kde vždy něco objevíte, buďto kouzelné uličky, výstavní domy, kostely, kláštery, muzea apod. (je tady i cukrárna, ve které je zdarma Wi-Fi) Iglesia de la Merced (Kostel Milosti) se stal naším cílem. Je to kostel z 16. století, ve kterém je největší cenností vyřezávaný oltář vykládaný zlatem, je to i nejkrásnější kostel v celém městě. Až na oltář však kostel zel prázdnotou, platí se zde vstup necelý dolar. Z čeho jsme však byli nadšeni je výstup do věže kostela, která vám umožní dostat se až na střechu, ze které můžete pozorovat nejen celé Sucre, ale také okolí města. Tady jsme si sedli a strávili docela dost času. Ne vždy se poštěstí dostat na samotnou střechu kostela, no řekněte. V Sucre jinak máte nepřeberné množství dalších kostelů a muzeí, takže pokud toto máte rádi, můžete s chutí vyrazit.

22. 4. 2010 Jen 6km od města se nachází park Cretácico, které je jednak muzeem, ale hlavně obrovským archeologickým nalezištěm z dob dávno minulých, kdy se po zemi promenádovali dinosauři a podobní miláčci. Sem se chystáme právě dnes. Chtěli jsme si tam zajet sami, jinak máte pochopitelně možnost koupit si výlet jako tour. Kdybychom věděli, jaké budeme zažívat šoky při hledání správné zastávky, ze které by nás odvezl ten správný autobus, možná bychom dali pár boliviánů navíc a výlet si koupili, ale to jsme nevěděli, tudíž jsme chodili kolem náměstí jako v bludném kruhu, ptali se na cestu do parku, na číslo autobusu a také na místo zastávky, kterých jsou tady mraky. Každá je totiž jinak označena, některé vůbec nejsou označeny, nikde není napsáno, které linky kam jezdí, prostě akce dne, skutečně. Totiž i místní podle nás nevěděli kam nás přesně poslat, takže jsme pobíhali jako blázni, protože nás lidi posílali pokaždé jinam (i čísla linek stále měnili), až jsme se nakonec přeci jen šťastně dostali do správného busu, který měl nakonec jiné číslo i jinou barvu, než nám prvně říkali, a to jsme se dokonce ptali v informačním centru. No nic, chuť nám to nevzalo, takže jsme do parku šťastně dojeli.

Toto naleziště bylo objeveno v cementovém lomu. Raritou je, že stopy těchto ještěrů byly nalezeny ve vertikální poloze (takže vědci, kteří zde nálezy zkoumali i zkoumají nadále, se rázem stali horolezci). Bylo zde vědci určeno na 150 různých druhů dinosaurů. Onu stěnu, na které se stopy nacházejí, můžete vidět, aniž byste do parku vstupovali, pokud budete mít dalekohled, nemáte co řešit, to jen v případě, pokud nebudete chtít platit vstupné 30 Bol. My šli rozhodně dál, muzeum je vybudováno na kopečku, do kterého vede bezbariérový vstup, nahoře je i restaurace. V ceně vstupenky je výklad průvodce, který vás provede muzeem.

My měli velice sympatickou průvodkyni, která perfektně ovládala angličtinu. Po muzeu pokračujete sami venkovní prohlídkou praještěřích obrů v životní velikosti doplněny o zvukový zážitek (kvůli tomu sem však nemusíte, podobné atrakce existují nejen u nás, ale všude po světě). Poté jsme ještě zamířili do promítací budovy a pak už raději uháněli zpět na autobus, který tam kupodivu stále čekal a rozjel se, až když jsme dorazili my, krom nás v busu nikdo jiný nebyl, fakt zajímavé ty místní spoje. Z města jsme pak ještě zamířili na náměstí Klidu, které je umístěno na kopci s krásným výhledem na město.

23. 4. 2010 tak jako jsme kdysi my oslovili Terku s Ludvou (a potkali se v Bangkoku), tak se nám zde na oplátku ozvali Adéla s Romanem, s nimiž jsme se potkali v Sucre. Tím jsme vlastně náš pobyt v Sucre ještě o den natáhli. Do večera, než se potkáme, jsme prošli zase jiné části města, včetně Parku Bolivar. Chtěli jsme i na hřbitov, vypadal zajímavě z hlediska zahradního umění, bohužel byl zavřený. Večer jsme se potkali s Adélou a Romanem, jejichž stránky máme mezi odkazy. Sedli jsme do hospůdky a vykládali si navzájem zážitky z našich cest, bylo to zajímavé a my byli rádi, že jsme se potkali. Sice jsme se v noci museli dobývat do hostelu, protože brána už byla zamčena, ale nakonec jsme se dobušili. Nu a zítra konečně vyrážíme dál, čeká nás další město, kterým je tentokrát Potosí, kde se dodnes aktivně těží nejen stříbro, ale i jiné horniny a nerosty.