Tarija (čteme Taricha) nebo také San Bernardo de la Frontera de Tarija je město na samotném jihu Bolívie. Jeho populace k roku 2006 čítala 170,900 obyvatel (někde se uvádí, že jen 132,000). Sem už zamíří opravdu jen velice málo turistů, je to však veliká škoda, protože Tarija je naprosto jinou Bolívií, i když se tady mnoho neděje, je to pěkné město plné koloniální architektury, palmových ulic a krásného okolí. S nadmořskou výškou 1850m se pyšní nejvýše položenými vinicemi na světě.

Tupiza je město v patřící pod region Potosí, nachází se v nadmořské výšce 3160m (někde je uváděno 2950m). K roku 2006 zde žilo něco málo přes 23,000 obyvatel. Mnoho lidí se sem již nevydává, většina končí v Uyuni a poté se vydává do San Pedra, respektive do Chile nebo Argentiny. Nám se v Bolívii líbí, proto se zde, obrazně řečeno, ještě dva články, včetně tohoto, zdržíme. 

ar de Uyuni je největší solná poušť na světě s rozlohou 10,582 km2. Nachází se v jihozápadní Bolívii poblíž andského hřebenu, ve výšce 3,656m nad mořem. Před 40 tisíci lety byl prostor solné pláně součástí obrovského prehistorického jezera Minchin (mělo maximální hloubku 140m), když toto jezero vyschlo, zůstala po něm dvě jezera, Poopó, Uru Uru a dvě solné pláně, Salar de Coipasa a Salar de Uyuni.

Potosí je jedno z nejvýše položených měst na světě ve výšce 4,090m s populací okolo 150. tisíc obyvatel. Město bylo ustanoveno jak španělská koloniální mincovna, dnes je to bolivijská Národní Mincovna. Potosí se nachází pod tzv. Cerro de Potosí, či Cerro Rico, což v překladu znamená Bohatá Hora. Je to kopec, populárně pojat jako „vyroben ze stříbrné rudy“, vždy dominuje městu. Tato Cerro de Potosí je vrchol měřící 4824m.

20. 4. 2010 z hotelu v La Paz jsme se na autobusové nádraží prošli pěšky (1km do kopce), sice se nám bágly docela pronesly, ale dalo se to zvládnout (pokud budete chtít jet busem, nebo taxíkem, tak volte jen oficiální vozy, nikdy nesedejte k někomu do auta, jen tak, že vám nabízí svezení, číhá z toho většinou problém). Nijak jsme neřešili koupi jízdenek dopředu, vycházeli jsme ráno, takže jsme počítali s tím, že nějaký bus směrem Oruro pojede. Z Orura bychom pak měli chytit nějaký bus do Sucre, nejspíš nějaký noční bus.

I přesto, že neradi posloucháme story typu, že Bolívie je strašně nebezpečná, i přesto, že na hranicích bylo vše v pořádku, i tak jsme do Bolívie přijeli malinko rozpačití a museli si k Bolivijcům hledat cestu možná déle než k jiným národům. I o peruánské Limě jsme slýchali šílené story, že není radno chodit po městě v noci, ale dnes je situace opravdu jiná (cca poslední 4 roky), policajti jsou ve městě často na každém kroku. Přesto, stačí, aby člověk na sebe příliš neupozorňoval a je tím rozhodně na dobré cestě strávit v celé Jižní Americe krásný čas.

13. 4. 2010 Dnes opouštíme Peru a míříme do Bolívie, stále však zůstáváme u jezera Titicaca. Z Puna jsme zamířili do bolivijského městečka Copacabana, ano, nese stejný název jako Copacabana v Brazílii, ta jej však převzala právě z Bolívie, kde je ta původní Copacabana. Z jazyku Aymara  vyplývá, že šlo dříve o název kota kahuana (později Copacabana), což znamená “vyhlídka na jezero”.