A je to tady, opět se přesouváme do nezápadní země, kde se ukáže, jestli jsme všemožné fígly, jež jsme se naučili v jihovýchodní Asii, nezapomněli. Musíme říct, že ještě na Novém Zélandu byla naše cesta do JA velmi ohrožena, a to hlavně pro velmi špatné výdělky, se kterými nebylo možné cokoliv udělat. Takže jsme si řekli, že podaří – li se Peru a Bolívie, bude to paráda, vše ostatní bude jen příjemným bonusem na naší cestě.

LA, Los Angeles, ať už jej čteme anglicky či španělsky, Město Andělů, či hlavní město Zábavy, a to ve světovém měřítku, to vše se skrývá pod názvem místa kam jsme zamířili na třídenní zastávku na cestě do Peru. Druhé největší město v USA tedy LA se nachází ve státě Kalifornie a žije zde 3,8 mil. obyvatel. Je to město filmu, hudby, zábavy, umění, byznysu, kultury a  technologie, zkrátka co si budeme povídat, všichni víme (jestli si myslíte, že jsme sem jeli kvůli tomu, že jsme se kdysi dívali na Beverly Hills 902 10, tak to opravdu ne, přes LA se zkrátka často lítá a vzít to tady tudy nás vyšlo levně:-)).

3.3.2010 Dnes dopoledne nás čekal přelet na druhý havajský ostrov tzv. Big Island, který rovněž nese název Hawaii. Vzhledem k tomu, že je to vnitrostátní let, stačilo být na letišti v Honolulu jen půl hodiny před odletem. Rozhodli jsme se risknout to opět „normálním“ autobusem, kterým bychom správně neměli jet kvůli našim báglům. Jakápak to náhoda, opět nás vezl stejný řidič (pravděpodobně Honolulan o kterém jsme posledně psali), ale před pár dny, kdy jsme přiletěli na Oahu, nás vezl opačným směrem. Tentokrát nechal Luky koupi lístků na mě, že by to jako mohlo snadněji projít:-), no a co myslíte,…prošlo to:-).

26.3.2010 A máme tady opět pátek:-). Pokud jste četli předchozí článek víte, že jsme překročili datovou hranici, čímž jsme se oproti domovu dostali dozadu v čase o celý jeden den, rovněž jsme psali, že pátek byl skvělý, takže si ho velice rádi dáváme ještě jednou:-). Než se rozepíšeme o prvním havajském ostrově Oahu, na který jsme přistáli, je potřeba uvést jednu důležitou věc ohledně vstupu do USA.

23.2.2010 – 24.2.2010 Byla sranda potkávat stejné lidi na hlavní lodi, se kterými jsme se potkali v prvním resortu, vyměnili jsme si své zkušenosti z resortů, bylo to hodně v rychlosti, protože ve stejnou chvíli, kdy někteří nastupovali na hlavní loď, my už zase vystupovali, ale celkem jsme se tím bavili, často jsme se setkali se skokany, kteří si dali každou noc někde jinde. Někdo si stěžoval, někdo byl spokojený nadmíru, opravdu záleželo na individuálních dojmech.

19.2.2010 Ani příjezdem na Fiji jsme neměli jasnou představu kam se tady tudy podějeme, ale vzhledem k deštivé sezóně jsme uvažovali o severozápadní ostrovní oblasti, která by v tomto období měla mít slunečné počasí prakticky bez deště. Ostrovy Fiji, patřící do oblasti Melanésie,  se rozléhají na 518.000km2, je jich dohromady 333, platí se zde Fiji dolary (1FD je 10Kč). K roku 2007 populace čítala zhruba 828.000 obyvatel.

15.2.2009 Tak a máme tady poslední zélandský článek, pravda, bude malinko uplakaný, jojo, po Zélandu se nám určitě zasteskne, ale „uplakaným“ máme spíše na mysli počasí, které ne a ne se umoudřit. Střed Severního ostrova ovládla deštivá fronta, takže jsme si poslední dny museli užít i bez sluníčka. To co nám za těch několik měsíců nenapršelo v Blenheimu, vyplakalo se nám tady. Říkali jsme si, zda se nám konečně podaří sbalit suchý stan a jestli vůbec ze Zélandu odletíme se suchým stanem.

Předpověď počasí zněla následovně, z 13.2.10 na 14.2.10 by se mělo kolem půlnoci měnit deštivé počasí a silný vítr na přívětivější v podobě ustávání deště a rovněž by se měl uklidnit i vítr. Skutečnost však byla taková, že ještě minimálně do 4h ranní to do stanu celkem bušilo a bylo skutečně velmi těžké věřit v citelné zlepšení, i přesto, říkali jsme si, budeme rádi, když prostě ráno nebude pršet a uvidíme tak alespoň sopky.

9.2.2010 Luky ráno vyrazil dolů do města pro auto, abychom co nejdříve vyrazili směrem Hawkes Bay, čímž zároveň odstartujeme i naše cestování po Severním ostrově, pravda, máme jen deset dnů, ale díky autu existuje možnost zastavit kde chceme a zkrátka, z pohledu cena výkon je to skutečně ta nejlepší varianta cestování. Tedy pro tentokrát máme auto plně pojištěno a můžeme vyrazit. S mladou Kiwi rodinou jsme se rozloučili, poděkovali za pohostinnost a věříme, že se ještě alespoň jednou uvidíme (pravděpodobně ale až někdy v Evropě).

5.2.2010 Na cestu trajektem jsme se hodně těšili (58NZD/osoba), počasí bylo parádní, tedy jsme si projížďku Marlborough Soundem vychutnali i za slunečného počasí. Je zajímavé kouknout na mapu a tedy trasu, kudy trajekt kličkuje, než se dostane do Cookovy úžiny, odkud je to do Wellingtonu již rychlejší část cesty. Celá jízda trvala tři hodiny. Vždy je fajn, když jedeme do nového města, či místa a někdo nás tam očekává, což bylo i v případě Wellingtonu.