1.5.2009 Pokud se tady v Indonésii budete pohybovat podobným způsobem jako my, tedy jezdit raději místní dopravou a ne soukromými mikrobusy, musíme Vám všem doporučit, abyste se obrnili trpělivostí a naučili se, jak platit řidičům. Už jsme v dřívějších článcích psali, že je dobré dohodnout si cenu předem, pokud používáte angličtinu, může se stát, že později bude řidič reagovat, že neumí anglicky a vy máte smůlu. Co se týče modrých bemo busů, ptejte se na cenu i místních a pak řidiči peníze vražte do ruky až poté, kdy vystoupíte z busu (sledujte kolik platí místní za tu kterou vzdálenost), a prostě běžte, nereagujte na jejich volání. Není důvod, abychom platili víc. Někdy jsou řidiči tak vychytralí, že by vás cesta místní dopravou mohla vyjít pomalu stejně, jako kdybyste si zaplatili soukromý mikrobus.

27.4.2009 V minulém článečku jste se dověděli, že jsme již na Bali, ale přesto mi nedá, abych se malinko (ne)vrátila k jízdě autobusem z Probolingo. Než jsme vyrazili z města, nahrnulo se do autobusu nespočet prodavačů, kteří nabízeli k prodeji všemožné pochutiny a také autobusoví zpěváci, to je ostatně kapitola sama pro sebe. Jsou tací, kteří hrát umí a zpěv jim jde také výborně, ale pak se najdou „mistři“, tzv. kandidáti na „hvězdnou pěchotu“, kteří do autobusu nastoupí s příruční aparaturou, z níž se ozývá zpěv o malinko lepší než je jejich vlastní, ale takovéto představení rve uši i těm, kteří o sobě ví, že nemají hudební sluch. To už si raději vy z vás, kteří hudební sluch máte, raději nepředstavujte, jak takový zpěv zní, protože je to opravdu síla (na druhou stranu je tím, co zároveň milujete, je to něco, co zemi zároveň charakterizuje). Do toho bylo v autobusu strašné vedro, tedy zážitek k nezaplacení:-). No a každý chce pak přispět do klobouku. My v takovém případě sem tam něco dáváme, ale musí se nám představení líbit.

25.4.2009 Jak jsme již psali v článku o Yogyakartě (česky Jogjakartě), dnes v ranních hodinách toto město opouštíme a vydáváme se mikrobusem za sopečným klenotem Gunung Bromo 2392m. Cesta trvala asi dvanáct hodin a spolu s námi cestovala partička čtyř Američanů, kteří nám, nevíme proč, řekli, že jsou z Irska, jednak irsky nevypadali a rozhodně tak ani nemluvili, ale nechali jsme to být. Jediné, co nás napadlo bylo, že se asi kvůli špatným zkušenostem vydávají za Iry:-)

23.4.2009 Dá se říci, že z Yogyakarty k sopce Merapi (Gunung Merapi – Ohnivá Hora) je to jako když kamenem dohodíš, jedná se asi o vzdálenost 25km. Pod sopkou se nachází vesnice Kaliurang, kde se většinou přespává a odkud se rovněž vychází na trek. Mysleli jsme si, že v Kaliurang budeme coby dup, ale ouha, yogyakartská MHD nám cestu celkem zkomplikovala, asi tak v duchu JV asijského cestovního standardu.

22.4.2009 Prohlédnout si chrámy Borobudur a Prambanan lze i vlastní cestou, ale jde spíš o to, že oba chrámy se nacházejí několik desítek kilometrů od Jogyi a např. Chrám Borobudur „musíte“ vidět ve světle vycházejícího slunce. Jak víte, po Indonésii se chystáme odjet do Austrálie, kde nás vše bude stát několikanásobně víc, rozhodli jsme se tedy, že abychom nebyli za kulturní barbary, navštívíme oba chrámy, ale tak, že Luky si dá Borobudur a já Prambanan, abychom viděli oba chrámy, ale zároveň ušetřili nějaké korunky. Sice to hodně bolelo, že jsem Borobudur neviděla, ale, když si vzpomenu na Angkor, stále mi vzpomínky vyvolávají mrazení po těle a nic z podobných památek není jako Angkor, no jo, jsou to jenom výmluvy a jakési alibi, ale byla jsem smířená, že hold ten lepší fotograf by tam měl jít.

20.4.2009 Vláček nám odjížděl v 7h ráno z jednoho z vlakových nádraží v Jakartě. Lístky jsme si raději pořídili předem, však jsme se už párkrát poučili:-), ale v tomto případě to nebylo nutné. Je to však při takovýchto ranních spojích lepší alespoň den předem, ať ráno nejsou zmatky. Jízdu vláčkem jsme si celkem užili, i když cesta trvala asi 10 hodin. Vlak je přece jen lepší, pohodlnější. Dali jsme si ve vlaku i teple jídlo (klasiku Nasi Goreng:-)), cena za jídlo byla dokonce nižší než ve městě na ulici a chutnalo nám, moc, moc, moc.