1.5.2009 Pokud se tady v Indonésii budete pohybovat podobným způsobem jako my, tedy jezdit raději místní dopravou a ne soukromými mikrobusy, musíme Vám všem doporučit, abyste se obrnili trpělivostí a naučili se, jak platit řidičům. Už jsme v dřívějších článcích psali, že je dobré dohodnout si cenu předem, pokud používáte angličtinu, může se stát, že později bude řidič reagovat, že neumí anglicky a vy máte smůlu. Co se týče modrých bemo busů, ptejte se na cenu i místních a pak řidiči peníze vražte do ruky až poté, kdy vystoupíte z busu (sledujte kolik platí místní za tu kterou vzdálenost), a prostě běžte, nereagujte na jejich volání. Není důvod, abychom platili víc. Někdy jsou řidiči tak vychytralí, že by vás cesta místní dopravou mohla vyjít pomalu stejně, jako kdybyste si zaplatili soukromý mikrobus.

27.4.2009 V minulém článečku jste se dověděli, že jsme již na Bali, ale přesto mi nedá, abych se malinko (ne)vrátila k jízdě autobusem z Probolingo. Než jsme vyrazili z města, nahrnulo se do autobusu nespočet prodavačů, kteří nabízeli k prodeji všemožné pochutiny a také autobusoví zpěváci, to je ostatně kapitola sama pro sebe. Jsou tací, kteří hrát umí a zpěv jim jde také výborně, ale pak se najdou „mistři“, tzv. kandidáti na „hvězdnou pěchotu“, kteří do autobusu nastoupí s příruční aparaturou, z níž se ozývá zpěv o malinko lepší než je jejich vlastní, ale takovéto představení rve uši i těm, kteří o sobě ví, že nemají hudební sluch. To už si raději vy z vás, kteří hudební sluch máte, raději nepředstavujte, jak takový zpěv zní, protože je to opravdu síla (na druhou stranu je tím, co zároveň milujete, je to něco, co zemi zároveň charakterizuje). Do toho bylo v autobusu strašné vedro, tedy zážitek k nezaplacení:-). No a každý chce pak přispět do klobouku. My v takovém případě sem tam něco dáváme, ale musí se nám představení líbit.

25.4.2009 Jak jsme již psali v článku o Yogyakartě (česky Jogjakartě), dnes v ranních hodinách toto město opouštíme a vydáváme se mikrobusem za sopečným klenotem Gunung Bromo 2392m. Cesta trvala asi dvanáct hodin a spolu s námi cestovala partička čtyř Američanů, kteří nám, nevíme proč, řekli, že jsou z Irska, jednak irsky nevypadali a rozhodně tak ani nemluvili, ale nechali jsme to být. Jediné, co nás napadlo bylo, že se asi kvůli špatným zkušenostem vydávají za Iry:-)

23.4.2009 Dá se říci, že z Yogyakarty k sopce Merapi (Gunung Merapi – Ohnivá Hora) je to jako když kamenem dohodíš, jedná se asi o vzdálenost 25km. Pod sopkou se nachází vesnice Kaliurang, kde se většinou přespává a odkud se rovněž vychází na trek. Mysleli jsme si, že v Kaliurang budeme coby dup, ale ouha, yogyakartská MHD nám cestu celkem zkomplikovala, asi tak v duchu JV asijského cestovního standardu.

22.4.2009 Prohlédnout si chrámy Borobudur a Prambanan lze i vlastní cestou, ale jde spíš o to, že oba chrámy se nacházejí několik desítek kilometrů od Jogyi a např. Chrám Borobudur „musíte“ vidět ve světle vycházejícího slunce. Jak víte, po Indonésii se chystáme odjet do Austrálie, kde nás vše bude stát několikanásobně víc, rozhodli jsme se tedy, že abychom nebyli za kulturní barbary, navštívíme oba chrámy, ale tak, že Luky si dá Borobudur a já Prambanan, abychom viděli oba chrámy, ale zároveň ušetřili nějaké korunky. Sice to hodně bolelo, že jsem Borobudur neviděla, ale, když si vzpomenu na Angkor, stále mi vzpomínky vyvolávají mrazení po těle a nic z podobných památek není jako Angkor, no jo, jsou to jenom výmluvy a jakési alibi, ale byla jsem smířená, že hold ten lepší fotograf by tam měl jít.

20.4.2009 Vláček nám odjížděl v 7h ráno z jednoho z vlakových nádraží v Jakartě. Lístky jsme si raději pořídili předem, však jsme se už párkrát poučili:-), ale v tomto případě to nebylo nutné. Je to však při takovýchto ranních spojích lepší alespoň den předem, ať ráno nejsou zmatky. Jízdu vláčkem jsme si celkem užili, i když cesta trvala asi 10 hodin. Vlak je přece jen lepší, pohodlnější. Dali jsme si ve vlaku i teple jídlo (klasiku Nasi Goreng:-)), cena za jídlo byla dokonce nižší než ve městě na ulici a chutnalo nám, moc, moc, moc.

17.4.2009 Na letiště v  Jakartě jsme dorazili až kolem 23h, tajně jsme doufali, že se nám podaří zastihnout autobus MHD, který by nás do města dopravil za tu nejvýhodnější cenu, jinak hrozilo, že se budeme muset opět dohadovat s taxikáři. Letadlo však přistálo na jiném terminálu, než jsme potřebovali, ale svitla nám naděje, protože jel kolem autobus, který nás na druhý terminál dovezl zdarma. Autobus do města jsme už však nestihli, tak se kolem nás hned seběhli taxikáři a začalo smlouvání. Nakonec jsme se domluvili s nějakým mladým klukem, ze kterého se nakonec vyklubal pěkný najduch.

13.4.2009 Cesta sem do Rantepao byla skutečně jedním velkým maratónem, ale řekli jsme si, že bude lepší jet tam rovnou bez přestávky, protože Rantepao bylo naší poslední zastávkou na Sulawesi, kde jsme si poté v klidu mohli, na pár dní, odpočinout. Pak už nás čekala jen cesta do Makasaru, odkud jsme plánovali let do Jakarty. A je tady „případ noha“. Od chvíle, kdy jsme opustili Togeány jsem si všimla, že to mám na noze kolem ranky (po korálu) načervenalé. Tím, jak jsme byli na Togeánech pořád naložení ve vodě, sloupnul se mi z ranky stroupek a tím pravděpodobně došlo k průniku infekce (možná prach, těžko říct). Někdo tvrdí, že infekce se může rozjet později, často se to lidem stává cestou domů v letadle (i přesto, že mají zranění odborně ošetřeno, vyčištěno).

5.4.2009 Tím, že jsme nestihli brzký ranní bus z Manada, vzali jsme ten, který sice jel tím směrem, ale kolem Gorontala jen projížděl. Prý na posledních 50 km budeme muset vzít taxi. To nám tolik nevadilo, chtěli jsme z Manada rozhodně odjet, proto jsme brali co bylo. My dáváme přednost levnějším způsobům dopravy, tedy těm dobrodružnějším, ale pokud zde někdo cestuje s rodinou nebo s jiným rozpočtem oproti nám, dají se zde domluvit i soukromé džípy, ale nevíme kde a za kolik, my raději autobusy, kde jsou místňáci, se kterými je vždy větší sranda:-).

V předchozím článku jsme trošinku zanedbali úvodní odstavec, který obyčejně věnujeme nově navštívené zemi. Zmínili jsme akorát počet indonéských ostrovů a vznik jazyka, který se váže k datu 17.8.1945, tedy k indonéské nezávislosti z holandské nadvlády. Tedy napravujeme co jsme zanedbali a po malé zastávce u historie země frčíme za sopkami do Tomohonu.