15.2.2009 Tak a máme tady poslední zélandský článek, pravda, bude malinko uplakaný, jojo, po Zélandu se nám určitě zasteskne, ale „uplakaným“ máme spíše na mysli počasí, které ne a ne se umoudřit. Střed Severního ostrova ovládla deštivá fronta, takže jsme si poslední dny museli užít i bez sluníčka. To co nám za těch několik měsíců nenapršelo v Blenheimu, vyplakalo se nám tady. Říkali jsme si, zda se nám konečně podaří sbalit suchý stan a jestli vůbec ze Zélandu odletíme se suchým stanem.

Předpověď počasí zněla následovně, z 13.2.10 na 14.2.10 by se mělo kolem půlnoci měnit deštivé počasí a silný vítr na přívětivější v podobě ustávání deště a rovněž by se měl uklidnit i vítr. Skutečnost však byla taková, že ještě minimálně do 4h ranní to do stanu celkem bušilo a bylo skutečně velmi těžké věřit v citelné zlepšení, i přesto, říkali jsme si, budeme rádi, když prostě ráno nebude pršet a uvidíme tak alespoň sopky.

9.2.2010 Luky ráno vyrazil dolů do města pro auto, abychom co nejdříve vyrazili směrem Hawkes Bay, čímž zároveň odstartujeme i naše cestování po Severním ostrově, pravda, máme jen deset dnů, ale díky autu existuje možnost zastavit kde chceme a zkrátka, z pohledu cena výkon je to skutečně ta nejlepší varianta cestování. Tedy pro tentokrát máme auto plně pojištěno a můžeme vyrazit. S mladou Kiwi rodinou jsme se rozloučili, poděkovali za pohostinnost a věříme, že se ještě alespoň jednou uvidíme (pravděpodobně ale až někdy v Evropě).

5.2.2010 Na cestu trajektem jsme se hodně těšili (58NZD/osoba), počasí bylo parádní, tedy jsme si projížďku Marlborough Soundem vychutnali i za slunečného počasí. Je zajímavé kouknout na mapu a tedy trasu, kudy trajekt kličkuje, než se dostane do Cookovy úžiny, odkud je to do Wellingtonu již rychlejší část cesty. Celá jízda trvala tři hodiny. Vždy je fajn, když jedeme do nového města, či místa a někdo nás tam očekává, což bylo i v případě Wellingtonu.

2.2.2010 Původní odjezd z Blenheimu jsme ještě o jeden den posunuli, neb věcí k zařizování se nakupily a my odjezd nechtěli uspěchat, takže z 1.2. bylo nakonec 2.2. I náš plán jet z Blenheimu rovnou do Picton, zde nasednout na loď a jet do Wellingtonu se malinko změnil, a to hlavně proto, že Stu s Emmou měli ve Wellingtonu neodkladnou akci, takže jsme se nakonec rozhodli dát si Queen Charlotte Track, který jsme již chtěli zdolat během Vánoc nebo kolem Silvestra. Tedy jsme Stuartovu žádost, přijet o tři dny později, vlastně přivítali.

26.10.09 – 31.1.2010 Z Krátkých zpráv víte, že jsme nakonec s pomocí našich spolubydlících našli práci u  jednoho z mála solidních zaměstnavatelů, takže jsme již nemuseli vymáhat výplatu jak tomu bylo u našeho bývalého indického "pana vedoucího", u kterého jsme pracovali přes zimu. Zde jsme dostávali výplatu každý čtvrtek a k tomu se nám střádalo také holiday pay, což je 8% za každý týden dle vydělaných peněz. Naší první činností na vinicích byl tzv. "bud rubbing".

Byly Vánoce, naše již druhé cestovatelské. Měli jsme plán uskutečnit Queen Charlotte Trek, který se z části dá jet na kole a zčásti je pěší. Vzhledem k tomu, že NZ slaví Vánoce až 25.12. a tím nemyslíme dárečky, 24.12. je běžný pracovní den, takže Luky šel ještě do práce a já zůstala doma, abych přiložila ruku k dílu, neb jsme s našimi domácími plánovali společnou večeři.

24.9.2009 Východní pobřeží Jižního ostrova jsme si užili v zamračeném počasí, někdy dešťově, ale nevadilo nám to tak moc, před sebou máme hlavně města, takže jsme v klidu. Důležitější bylo, že jsme měli krásně na západním pobřeží, kde prší skoro pořád. Tedy prvním městem na pořadu dne je Dunedin.

21.9.2009 Po včerejším návratu z treku jsme celkem toužili po horké sprše a pokud by byla sauna, bylo by to ještě lepší. Nakonec jsme objevili jeden kemp kousek za městem Te Anau, který byl fungl nový (ještě se finišovalo na pár drobnostech), celkem luxusní, ale díky zimní sezóně a přilákání lidí, zde měli ceny velmi nízké. Byli jsme v šoku z umýváren, ve kterých hrála relaxační hudba, vše bylo nové, čisté a pro nás až moc dobré, tím nechci říci, že bychom si nezasloužili pěkný kemp, ale spíš, že takový luxus nepotřebujeme, naproti tomu měli tak dobré ceny, tedy jsme zůstali. Sauna nás trošinku překvapila, neb místnůstka to byla malá a neměla sprchu, natož nádrž s vodou, ovšem venku byla celkem kosa, takže jsme si studenou fázi saunování přizpůsobili dle místních podmínek a chodili ven.

19.9.2009 Než jsme vyrazili na trek, zastavili jsme se ještě jednou v Fiordland National Park Visitor Centre (FNPVC) ,abychom si prohlédli aktuální předpověď počasí. Totiž původně mělo pěkné počasí vydržet jen do 20.9. a pak se zhoršit. Což by mohlo náš plán překazit. S radostí jsme zjistili, že se zhoršení počasí posunuje o další den (platí zde totiž pravidlo, že jste-li v této oblasti alespoň tři dny, zažijete déšť). To bylo pro nás velmi důležité, protože nejtěžší úsek trasy bychom (kvůli lavinám) v tomto případě měli jít za pěkného počasí.